Kronika
„Noční procházka“ aneb Rover way
Nápad, zorganizovat tento pochod, vznikl jednoho večera v holešovské čajovně. Náročnou a sebepřekonávající výpravu jsme již předtím několikrát realizovali, např. jsme vynesli 75 kg vážící kámen na Ivančenu, což je mohyla, která připomíná skauty padlé v 2. Světové válce, a která leží kousek pod vrcholem nejvyšší beskydské hory Lysé. Ale to už bylo na jaře, to už je dávno. Co tedy teď? Dlouho jsme přemýšleli, až nás napadlo, že na první oficiální akci našeho roverského kmene poputujeme opět k Ivančeně, k symbolu skautské Služby našemu národu. Aby to nebylo tak snadné, naplánovali jsme si trasu z Radhoště přes Lysou horu, kde nás měl čekat východ slunce. Nápad byl a na řadu přišla realizace.
Protože podzim postupoval, museli jsme jednat rychle. Již další víkend jsme seděli ve vlaku, který nás unášel do Frenštátu. Odtud ještě autobusem do Trojanovic a byli jsme na místě. Oproti předpokladům, že půjdeme 3-4, plus naši vedoucí Ali a Kaktus, kteří na nás měli čekat až na Radhošti, jsme z Holešova dorazili jen 2, já a Ondra z obydlené zatáčky (omlouvám se Alexovicím ?). No nedalo se nic dělat, a jako správní roveři – tady bych se měl asi zastavit a vysvětlit čtenáři, kdo to vlastně rover je. Rover, to je poutník jdoucí po skautské stezce. Je už dost starý na to, aby byl schopen sebevýchovy, jeho heslem je SLOUŽÍM a to jak svému okolí, tak i sobě samému. Má rád velké výzvy a neustále se snaží ve všech směrech posouvat hranice svých možností. Tedy jako správní roveři jsme nahodili závratné tempo a vyrazili nahoru. Radhošť se nad námi tyčil ve své velikosti a síle, což nás ale nemohlo odradit, neboť máme pevnou vůli, naše nohy jsou z ocele, ale především byla taková tma, že jsme zhola nic neviděli. Naštěstí, jen co jsme vyšplhali o kousek výš, protější kopec vypustil ze svého zajetí měsíc, který nám, dva dny po úplňku, svítil lépe než 10 baterek. Bohužel pro nás to bylo příliš pozdě. Že nejdeme na Radhošť, ale na Pustevny, jsme zjistili až u jedné z lyžařských sjezdovek. Nevadí, řekli jsme si, zkrátíme to po ní. Na hřebeni jsme se setkali s vedoucími a po krátké svačině jsme vyrazili na naši pouť.
Cesta byla těžká, oči se zavíraly, ale my jsme se nevzdali! Po těžkém výstupu na Lysou horu nás přivítal ledový vítr. Sešlí jsme sešli kousek níž do závětří, kde jsme v naprostém tichu čekali na východ slunce. V této téměř posvátné chvíli, skoro na konci naší pouti nocí v měsíčním svitu, po pouti chladem a zimou pod jasným hvězdným nebem, sleduje ústup noci ve prospěch dne, všichni spolu a zároveň každý sám se svými myšlenkami a pocity, tam, kousek od Ivančeny pod Lysou horou, právě tam jsme založili náš roverský kmen – Android.
Rád bych dodal, jak jsme se zatajeným dechem pozorovali vzestup slunce nad vrcholky hor v dáli, první paprsky dne, jež se rozlévají krajinou a plní ji nespočetnými barvami podzimu, ale nemohu. Čas nás tlačil a tak jsme chtě nechtě museli opustit toto překrásné představení, které dovede zahrát jen sama příroda, a sejít posledních pár kilometrů dolů do údolí, kde nás již čekal autobus.
Přestože jsme již podobných roverských akcí udělali více, tahle se nám všem nesmazatelně zapsala do paměti. Na její památku, ale hlavně na památku založení našeho roverského kmene, budeme tuto akci opakovat každým rokem, dokud v našem oddíle bude někdo, kdo se bude považovat za člena RK Android.
Zápis z tábora - Hoštejn 2011
Možná víte, možná ne, ale v našem městě Holešově je velmi dlouhá tradice skautingu. A právě skauti se každý rok vydávají, podobně jako jiné organizace, na letní tábor. Náš oddíl, Bílý jednorožec, se vypravil na začátku července na tábořiště u Hoštejna, kousek od Drozdovské Pily na severu Moravy. Když se řekne tábořiště, většina z vás si asi představí krásnou chatu na okraji lesy, pár minut chůze od města, kde si vaše dítě užívá luxusu a je hýčkáno po celý pobyt. Náš tábor však není pro pohodlné a proto vypadá úplně jinak.
Tři dny před zahájením tábora jsme my, Fénixové (družina skautů, 14 – 16 let), a naši dva vedoucí odjeli na tábořiště, prozatím ještě prázdnou zelenou louku uprostřed lesa asi půl kilometru od malé vesničky Drozdovská Pila, jejíž hlavní dominantou již několik desítek let není pila, jak by se mohlo zdát z názvu, ale malá hospůdka, kde se dá nabrat voda na pití, a kde nemají téměř nic jiného, shodili jsme batohy a vrhli jsme se do stavby. Jako první bylo potřeba naložit podsadové stany, které byly uschovány na „blízké“ faře a odvozit je do tábora – tedy ještě stále budoucího. Dále bylo potřeba opravit jídelnu, vztyčit stožár a připravit vše na příjezd vlčat (malí kluci, 7 – 13 let).
Když tedy bylo vše hotovo a naše vlčátka dorazila, mohlo vše naplno vypuknout. Hned první den se nám představili naši průvodci etapovou hrou, Tenzing Norgay a Edmund Hilary, první horolezci, kteří vylezli na nejvyšší horu světa Mt. Everest, kam jsme se chystali také. Ale abyste si nemysleli, že jsme si celý tábor jen hráli, hned musím dodat, že abychom v táboře přežili, bylo důležité i pracovat. S majitelem asi 40 let starého smrkového lesa jsme měli dohodnuté, že tam můžeme kácet, pokud neuděláme mýtiny. Kácely se tedy takzvané soušky – suché stromy na topení a slavnostní zahajovací a ukončovací táborový oheň (neplést si s táborákem, neopékají se špekáčky a ani se nepřikládá, o oheň se stará ohnivec, který využívá pouze dřevo z předem postavené pagody, která se slavnostně zapaluje), ale také pár větších stromů živých, na stavbu. Za náš tábor jsme vybudovali spoustu věcí, ze kterých byla největší naše 8 metrů vysoká dvoupatrová hlídková věž.
Celý tábor tedy probíhal jak hraním (lakros, frisbee, baseball apod.), tak i prací. Každý z nás odjížděl pln různých zážitků, ale také spousty nových zkušeností, které jistě využije v dalším životě. A to je také hlavním cílem našeho oddílu, vychovávat z chlapců muže, kteří se nezaleknou žádné překážky, budou dobrými lidmi a plnohodnotnými členy společnosti.
Zaujal-li vás tento článek, a máte-li doma chlapce ve věku 7 – 11 let, a chcete-li, aby poznal nové přátele na celý život, netrávil čas jen u PC, či s pochybnými partami kamarádů, pošlete ho k nám do oddílu, rádi mezi sebe přijmeme nové tváře.